Mnoho evropských měst, která dnes považujeme za chaotická a organicky rostlá, ve skutečnosti vznikala podle promyšlených plánů. Středověcí urbanisté sice neměli k dispozici počítačové modely ani dopravní simulace, přesto dokázali vymezit uliční síť, náměstí a hradby tak, že jejich logika přetrvala staletí. Základem byl často pravoúhlý rastr, který se přizpůsoboval terénu, vodním tokům nebo obchodním cestám. Město tak nebylo jen shlukem domů, ale nástrojem moci, obchodu a obrany.

Nejznámějším příkladem je zakládání nových měst ve 13. a 14. století. Panovníci a šlechtici povolávali lokátory, kteří vyměřili parcely, určili šířku ulic a vyhradili prostor pro trh. Vznikla tak města s centrálním náměstím, pravidelnými bloky a branami, jež se staly základem pozdějšího rozvoje. Typickým příkladem je Nové Město pražské, které Karel IV. založil roku 1348 jako velkoryse naplánovaný celek s několika tržišti a širokými bulváry. Jeho koncept předběhl dobu a dodnes určuje podobu centra Prahy.

Středověký plán ale nebyl jen geometrickou hrou. Odrážel i sociální strukturu: bohatší usedlosti stály blíž náměstí, řemeslníci dál, a za hradbami se rozkládala předměstí. Ulice se orientovaly podle převládajících větrů, kvůli požární bezpečnosti se dodržovaly odstupy a některé komunikace sledovaly staré římské cesty. Když se město později rozšiřovalo, nové čtvrti často navazovaly na tento původní rastr, nebo ho naopak násilně přerušily. Právě v těchto místech dnes vznikají nejzajímavější urbanistické konflikty.

Pro současné plánovače je středověké dědictví poučením, že dobrý veřejný prostor nevzniká náhodou. Městská struktura, která přežije staletí, musí být čitelná, prostupná a přizpůsobivá. Ať už jde o pražské Nové Město, italské komuny nebo francouzské bastidy, jejich půdorys dodnes ovlivňuje, kudy vedeme tramvaje, kam umisťujeme kavárny a kde se tvoří přirozená centra čtvrtí.